Vzdal jsem to, totálně vyřízený a zničený

Tak jsem už z 1000 mil doma, moc daleko jsem se nedostal. Čekal jsem, že to bude jednodušší. Já opravdu chtěl, ale nešlo to, … Byl jsem na trase čtyři dny, většinu té doby pršelo. Tohle jsem opravdu nečekal, připravoval jsem se spíše na to, že jako jindy v červenci budou hnusný vedra a já se budu snažit skovat se někam do stínu. Skutečnost byla naprosto jiná.

Jednou to sem přesně napíšu a popíšu, byl to pro mě ohromný zážitek. Skončilo to ale tak, že jsem stál na křižovatce v polích, už několik hodin pršelo, byl jsem totálně mokrý, už jsem neměl u sebe nic suchýho, dokonce i mapa byla mokrá, já se na ni chtěl podívat kam že to mám jít dál, pořád pršelo, bylo to mokrý, … no a pak jel kolem autobus, jel na nádraží, jel do sucha, jel do civilizace, … já blbec do něj nasednul a jel, …

Je to těžký rozhodování, … vzdát, nebo pokračovat dále? Ano, možná jsem srab, já to tam ale vzdal. Možná bych se dostal ještě o kousek dál, ale dnes už vím, bylo by to jen zbytečné prodlužování té agónie, sednul jsem do vlaku a jel směr domů.

Cestou ve Spišské nové vsi, už ani nevím, co mě to napadlo, podíval jsem se ven z vlaku. A vidím tam na nástupišti Honzu Kotyka, druhého běžce. Dostal se mnohem dál než já, taky to ale vzdal. Nějak ho zradilo koleno. Takže vidím, že ani pro takového borce to nebylo snadné. Dostal se dvakrát tak dál než já, taky byl ale nucen kapitulovat. Někdy si říkám, kdo tam nebyl, těžko to může pochopit, těžko soudit bez znalostí věcí dalších. Pro mě to bylo jen potvrzení, že tahle šílenost dlouhá 1000 mil není snadná. Ano, vzdal jsem to, ale na rozdíl od mnoha jiných jsem to zkusil, jestli je možné to opravdu dokončit. Přiznávám, bylo to nad mé síly. Cítím ale, že za rok se na trasu znovu vrátím, …

Asi tak za 12 hodin od té doby co jsem tak potupně vzdal, dojel jsem na Moravu, kde mě na nádraží vyzvednul můj bratr, aby mě vzal k němu domů, abych se u něj trochu zregeneroval. Ten kousek od z nástupiště, dojít před nádraží, trvalo mi to dost dlouho. Já nemohl chodit!!! Sotva jsem se belhal, jak jsem měl zničený nohy. Byly opuchnuté, plné puchýřů. U něj doma, pak jsem na podlaze zanechával krvavé šrámy, …

Doufám, že se jednou dostanu k tomu, abych pořádně vše sepsal, jaké to bylo, co vše jsem tam prožíval.

The Author

Petr Ozogán

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016