Koňské dostihy bez koně

Čím větší a nemožnější blbost, tím více mě to láká. Stejně to bylo i tímto závodem, kde byla hlavní myšlenka porovnat vytrvalecké běhání s koňskými dostihy na dlouhou vzdálenost. Některé studie totiž hovoří, že koně je možné na dlouhé vzdálenosti uštvat. Já sice nejsem tak dobrý běžec aby se mi to podařilo, přesto mě ta myšlenka zaujala. Zejména, když se mělo běžet na vzdálenost 80 kilometrů. Na takové vzdálenosti je spíše otázka, jestli to vůbec doběhnu.

Poprvé jsem článek o připravované akci (http://www.equichannel.cz/porovnejte-sve-sily-s-konmi) jen zběžně pročetl, vůbec mě nenapadlo, že bych do toho mohl jít. Snad proto, že se snažím koním raději vyhýbat, pro mě to jsou moc velká zvířata a v mládí když jsme ještě bydlel na vesnici mě často varovali že kopnutí koně může špatně skončit. Až když jsem se dozvěděl, že se na akci přihlásil Štefan Krč, začal jsem nad tím vážně dumat. Nikdo další se ale nehlásil, přesto jsem se ale rozhodl do toho jít. Bál jsem se těžkého terénu, počítal jsem s tím, že koni nejspíše nepoběží po silnici. Že terén, který bude vhodný pro koně, nemusí být vyhovující pro běžce. Líbila se mi ale ta vzdálenost, 80 kilometrů, což je 50 mil. Takové pěkné číslo to je. Navíc, je to vzdálenost, kterou by bylo vhodné zdolat každý den na akci 1000 mil, navíc s batohem na zádech. A právě to rozhodlo, přihlásil jsem se do koňského duelu.

Se Štefanem jsme přijeli do Hoštky už předchozí den večer, start závody byl totiž brzy ráno. Místo akce jsme našli snadno, všude už bylo plno koní. Došli jsme k prezentaci a mám dojem, že jsme tam způsobili pro některé překvapení. Možná tam čekali, že na takovou vzdálenost tam poběží někdo mladší než my dva. Já mám sice do důchodu ještě daleko, přesto ale mé šedivé vousy už naznačují, že už mám pěkný kousek života za sebou. Naštěstí, bylo už jasné, že tam na vzdálenost 80 kilometrů nepoběžíme jen my dva, celkem by nás mělo byt sedm.

Vše bylo zorganizováno tak, že jsme měli běžet po trati v protisměru ke koním. Všude by mělo být dosti místa se jim vyhnout. Čekaly nás čtyři kola po 20 kilometrech. Koně přitom museli po každém kole na veterinární kontrolu, zda jsou v pořádku a mohou v závodě pokračovat. Běžci takovou povinnost neměli, někdy mám ale dojem, že občas by taková kontrola byla vhodná. Lidé totiž často nedokáží posoudit své možnosti a zbytečně se přemáhají. Pravda ale je, že to závisí jen na nich, nejsou nuceni někým jiným, aby pokračovali, což by mohlo u koní nastat.

Závod se startoval v šest hodin ráno. Štefan sice reptal že by se mohlo startovat později, limit na těch 80 kilometrů ale byl 12 hodin, takže pozdější doběh by mohl dělat s odjezdem domů. Vstávali jsme ještě za tmy, venku byla dosti zima a jen postupně se rozednívalo. Bylo nás na startu osm běžců, současně startovaly tři koně na vzdálenost 100 kilometrů.

Trasa závodu vedla zpočátku po louce, po chvíli jsme ale zahnuli na čerstvě zorané a zvláčené pole. Zatím to sice ještě šlo, v představě co nás čeká dále, jsem se ale začínal děsit další trasy. Pole naštěstí nebylo dlouhé, přeběhli jsme asfaltu a dále pokračovali po polní cestě. Bylo stále chladno, v oparu za námi ale zrovna začínalo vycházet rudě zbarvené slunce. Myslím si, že už i kvůli tomuhle okamžiku bylo dobré že, jsme startovali tak brzy. Čekal nás dlouhý den a začínal moc pěkně.

Počítal jsem na jedno kolo (20 kilometrů) minimálně dvě hodiny běhu. První koně v protisměru, co startovali s námi, jsme ale potkali už zhruba za půl hodiny. Koně v dalších kategoriích měly startovat průběžně a v různém počtu, proto se dalo očekávat, že na trati bude dosti rušno. Stejně tak později startovali i běžci na 40 a 20 kilometrů. Celá trasa závodu byla značená dobře, nikde jsem nebloudil. Pokud jsem byl někde na pochybách, stačilo sledovat, jestli vidím pod sebou stopy koňských kopit. Terén byl trochu zvlněný, nebyly tam ale žádné velké kopce. Obával jsem se jen toho, že některé (zejména lesní) cesty budou po nějaké době od koňských kopyt rozryté a nebude snadné po nich běžet.

Už od startu jsem běžel svým vlastním tempem. Párkrát jsem se potkal s Petrem Luberdou, pak jsem ho ale ztratil někde za sebou. Vůbec mi to nevadilo, byl jsem rád, že jsem mohl být sám. Mohl jsem tak více vnímat co vidím kolem sebe.

První kolo mi trvalo pár minut přes dvě hodiny. Venku už bylo teplo, proto jsem se sundal bundu a dlouhé kalhoty, dále jsem běžel jen v tričku a trenýrkách. Běželo se sice terénem, ale nohy zatím nebolely. Nijak jsem nezávodil, přede mnou byli asi čtyři běžci. Věděl jsem, že nemám šanci je doběhnout. Za mnou jich taky pár bylo, ale asi jsme si stále udržovali stejný odstup, skoro až do konce jsem je neviděl.

Občas byly na trati místa, kde čekali na koně pomocníci s vodou a chladili je. Bylo takové teplo, že i já jsem toho občas využil a nechal se polít. Bylo to příjemné osvěžení, i když nebylo nějak značné teplo. Na některých místech jsem chvíli pokecal s obsluhou občerstvovačky a zajímal se o to, jak koňské závody probíhají. Poznal jsem, že jsou to velcí nadšenci, kteří to vše dělají s velkou oblibou. Ostatně, asi stejně jako my běžci. Proto bylo určitě dobré se takto na společné akci koňských a lidských vytrvalců potkat.

Závod se běžel za plného provozu okolí, nikde nebylo žádné omezení. Občas na mě proto lidé volali, ať si dám pozor, že tam běhají koně.  Asi nechápali, když sem jim odpovídal, že o tom vím, že s nimi závodím. Tohle mi ale vyhovuje, dělat věci, co normální lidi nedělají. Líbilo se mi, jak nás jezdci na koních povzbuzovali. Já si taky na ně rád zakřičel a podpořil je. Nedokážu si představit, sedět tak dlouhou dobu v koňském sedle. Líbilo se mi ale, že jezdci byly často mladá děvčata, starších závodníků jsem tam moc neviděl.

Druhé kolo bylo taky ještě v pohodě. Přece jenom, stále to byla menší vzdálenost než maraton. Venku bylo teplo a vůbec nefoukal vítr. Probíhali jsme občas lesem a trať byla docela zajímavá a členitá, pořád bylo na co koukat. Zejména sledovat vpředu, jestli tam není nějaký kůň, aby byl vždy dostatek času uskočit na bok. Mám dojem, že jsem jezdcům dělal občas spíše problémy, když jsem uhýbal z cesty, koně prý se toho (mě) lekali více, než kdybych na cestě zůstal.

Třetí kolo už občas dřelo, už bylo cítit, že trasa je občas už od kopyt rozbitá. I ta menší stoupání v lese se už běžely pomaleji a častěji jsem přecházel do chůze. Bylo sice stále dosti teplo, problém s pitím ale žádný nebyl, táhnul jsem sebou půl litrovou láhev, kterou jsem průběžně na občerstvovačkách doplňoval. Bylo možné tam pokaždé sezobnout i nějakou tu dobrůtku a posílit se tak na další běh.

Nejhorší bylo samozřejmě to poslední, čtvrté kolo. To jsme už byli na trati jen my běžci na 80 kilometrů, protože ti z kratších tratí už to stačili doběhnout. Dokonce i koně jsme potkávali na trase čím dál méně. Ten poslední byl už dokonce bez jezdce, ten běžel vedle něj, aby koně zbytečně nevysiloval. Dumal jsem nad tou veterinární kontrolou, kterou nemusím v každém kole procházet. Být veterinářem, dám se okamžitě ze závodu vyřadit. Jenže já nebyl kůň, tak jsem se snažil stále běžet dál.  Byl jsem už dosti propocený, venku už začínalo být chladněji a začínal jsem toho mít plný zuby. Ty mírné kopečky se mi už zdály být strmé, terén pak čím dál více rozdupaný kopyty od koní. To poslední kolo mi trvalo snad tři hodiny a občas jsem počítal, že to nestihnu doběhnout v limitu 12 hodin.

V závěru mě doběhnul Petr Luberda. Určitě, pokud by chtěl, v pohodě by mi utekl a doběhl do cíle přede mnou. Zpomalil ale na mé tempo, cílovou rovinku jsme si proto za povzbuzování diváků dali sprintem spolu. Trvalo mi to skoro jedenáct hodin, čistý čas (po odpočtu času stráveného v depu) byl 10:09:02, skončil jsem ze sedmi lidí na pátém místě.

Po mě ještě doběhli Mirek Vostrý a Štefan Krč, který dobíhal (zhruba po 12 hodinách) zrovna při vyhlašování výsledků a dostal hned cenu za nejstaršího závodníka. Vyhlašování bylo velmi dlouhé, moc jsem se v tom nevyznal. Vypadá to ale, že vyhlášen byl každý jezdec, snad i ten poslední. Na to nejsem u běžeckých závodů zvyklý, pro ty poslední to ale může být moc příjemné že se na ně nezapomene.

Celou akci hodnotím jako pohodovou. Horší by to mohlo být, kdyby bylo mokro. Po tom poli by se v oranici běželo určitě hodně špatně. Kupodivu, nakonec jsem byl unavený zhruba stejně jako po maratonu. Možná to ale bylo tím, že jsem se snažil brát průběžně BCAA tablety. Naopak, nepoužíval jsem žádné energetické gely, místo toho jsem vypil asi tak tři litry Coca-coly a několik pytlíků Carbo-3x rozpuštěných ve vodě.

Zvládl jsem zaběhnout v čase 11 hodin vzdálenost 80 kilometrů v terénu. Běžel jsem ale nalehko, měl jsem možnost doplňovat průběžně tekutiny. Ta vzdálenost je právě to, co bych měl zvládat na akci 1000 mil denně. Navíc s batohem na zádech se vším potřebným, noci pak trávit kdoví kde jen ve spacáku. Pravda, budu na to mít každý den o pár hodin času více, přesto mě ta představa děsí. Jsem ale rád, že jsem se závodů zúčastnil, že jsem měl možnost si vyzkoušet, jak na to se svými silami jsem.

A takhle to vše viděl a zaznamenal Štefan Krč

The Author

Petr Ozogán

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016