Jarní (zimní) Šluknovsko přes Jizerky

Do Jizerek (Jizerské hory) to mám jen kousek. Ostatně, i kvůli nim jsem se do Liberce dostal, když jsem si přečetl Knihu o Jizerských horách od Miroslava Nevrlého. Pravda, tehdy vypadaly Jizerky ještě jinak, žádné cyklostezky, lidí se tam potkávalo jen málo. Přesto ale, čím dál více se stávalo, že jsem procházel Jizerkami hlavně v noci. Je to pak naprosto jiný zážitek. Natožpak když se to má jít v polovině dubna, kdy se dá čekat, že tam bude ještě plno sněhu (opravdu bylo). Navíc, když jsou Jizerky vlastně jen začátek, má se pak dále pokračovat cestou, necestou přes Lužické hory, německý Oybin, Hvozd a jiné lahůdky až někam ke vzdálenému Rumburku. Prostě, Olafovo (prý!) Jarní Šluknovsko.

Kdo to snad neví, Egon Weisner a Olaf Čihák pořádají každoročně o velikonocích pochod Jarním Šluknovskem (podrobnosti viz http://jarnim-sluknovskem.webnode.cz/). Trasa je každý rok jiná. Minulý rok se šlo hlavně přes Česko-saské Švýcarsko a nohy mě z těch tisíců žebříků bolely ještě dlouho. Letos měla vést trasa pochody ve stopě legendárního závodu Liberecká stovka. Což znamenalo, krajem který bych mohl znát. Chtěl jsem toho využít a dát ze sebe maximum, zvládnout to za co nejkratší dobu. Samozřejmě i s vidinou testu nejen sebe, ale i vybavení na chystaných 1000 mil. Plány pěkné, dopadlo to ale naprosto jinak.

Start pochodu byl v Josefově dole, což znamenalo dostat se tam nějak vlakem s přestupem v Liberci a ve Smržovce. Podle očekávání, jel jsem vlakem, kterým by mohli jet lidé, co nechali ve Valdeku (cíl pochodu) auto a jeli na start vlakem. Očekával jsem tam zejména Němce, což se taky potvrdilo. Po nástupu do vlaku jsem tam zahlídl tlupu lidí s hůlkama, což byl jasný signál, kam takhle večer jedou. Poznával jsem tam známé tváře, jenže ti lidi se bavili německy a maďarsky, takže nic pro mě. Kousek vedle byl ale další hůlkami vybavený cestující, předpokládal jsem tedy, že by mol mluvit česky. To se potvrdilo, dal jsem se s ním do řeči. Prý jede na takovou akci poprvé, přesto vypadal, že to určitě nebude podle vybavení žádný začátečník. Zeptal jsem se ho na jméno, které mi bylo povědomé, po chvíli mi ale došlo, odkud ho znám. Byl to Martin Šebánek z Kokořína, který je přihlášený na 1000 mil, stále však jen jako náhradník v kategorii chodec/běžec. Docela rád jsem s ním ve vlaku pokecal, je to zajímavý šílenec co s Honzou Kotykem (taky letos startuje na 1000 mil) absolvuje náročná vícedenní outdoorový závody.

Do Josefova dolu nás přijelo vlakem už docela velká horda lidí. Hospoda u nádraží, kde byl start už byla proto plná, zůstal jsem proto venku a začal se chystat. Což znamená oblíknout se trochu jinak, rozdělit věci co si budu brát sebou a co si pošlu do cíle závodu. Je přitom možnost, že někde během cesty bych měl možnost si něco z věcí vzít. Počítal jsem zejména s možností přezout si mokré boty, které po přechodu stále zasněžených Jizerek určitě budu mít. Možnost sice byla, dopadlo to ale úplně jinak.

Na startu závodu jsem se potkal s dalším člověkem, který by měl jet 1000 mil na kole. A podle toho co o něm sleduju na Facebooku, je to docela dobrej magor. Co si jinak myslet o člověku, který přijede na náročný pochod dlouhý 110 kilometrů na kole (asi 130 kilometrů), s tím že pak na tom kole pak pojede ještě domů. Tohle si nedokážu představit, normální člověk takový blbosti nedělá. Samozřejmě, dodávám pro jistotu, že je to myšleno obrazně, já takovým lidem moc fandím.

Jak jsem už napsal, chtěl jsem zdolat trasu co nejrychleji. Počítal jsem proto, že se nebudu na startu flákat jako jindy, že se naopak budu snažit co nejrychleji vyrazit v prvních sledech, ať se mi pak nemotají po cestě ti pomalejší. Snaha byla, zradila ale technika. I když jsem si asi tak hodinu před startem zapnul navigaci, aby se našly družice a zkontroloval mapu s uloženou trasou v Garminu, zjistil jsem minutu před startem že mi to ukazuje jen trasu bez mapy. Takže velký šok, podle toho se přece nedá jít! Naštěstí mě napadlo, že mapu mám uloženou na SD kartě, třeba je tam nějaký špatný kontakt, tak jsem navigaci vypnul, kartu zkontroloval a zase zapnul. Sláva, mapa tam byla, … Jenže ti nejlepší závodníci už byli v té době hodně daleko, daleko už byli i ti méně lepší (přesto dobří), kterých jsem se chtěl držet. Nezbývalo mi nic jiného, než co nejrychleji vyběhnout je stíhat. Což nebylo jednoduché, bylo to hned od začátku do kopce. Nevím proto so si o mě ostatní mysleli, když jsem je doslova předbíhal a snažil se dostat dokud to ještě šlo někam dopředu.

Široká asfaltka se brzy změnila na lesní cestu, kousek dál pak už jen na zasněženou cestičku. Ano, čekal jsem sníh, jenže tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že to ubude již prošlapaná turisticky značená cesta. Místo toho, občas po kolena ve sněhu. Nejhorší bylo, že člověk se tam zabořil takhle jen občas, bylo nutné dávat si pozor kam se šlape. Lidí tam bylo plno, když jsem se podíval dozadu, viděl jsem tam plno světýlek. Vpředu ani ne, což by mohlo znamenat, že ti nejlepší jsou už moc daleko vpředu. Bylo mi jasné, že nemám šanci je stíhat, byl jsem ale rád, že nejsem mezi  posledníma.

Začátek, asi tak tři kilometry byl dosti těžký. Rozhodně se tam nedalo v tom sněhu běžet, moje rychlost byla mizerná. Stoupání kolem potoka skončilo, dostali jsme se na širokou cestu. Tam to ale nebylo lepší. Nevím kdy sněžilo naposledy, tentokrát jsme se propadali do sněhu už jen tak po kotníky. Takže zase nic na běh. Bylo mi hned jasné, že do Hrádku se určitě v takovýmhle terénu do sedmi hodin ráno (jak jsem si bláhově myslel) nedostanu. Přesto ale, stále jsem se snažil jít svým pokud možno nejlepším možným tempem. Byl jsem proto na cestě sám, další světýlka jsem jen tušil někde daleko za sebou. Před sebou jsem neviděl nikoho. Byla noc, mlha, dosti zima, moc daleko nebylo ani s baterkou vidět. Navíc, seshora něco padalo, cítil jsem jak mi na bundu dopadají zmrzlé vločky něčeho.

Kdybych tam byl na trase sám, určitě bych se toho dosti bál, kdybych se dostal do nějakých problémů, horská služba by ze mě určitě radost neměla. Zejména, když jsem měl na sobě jen letní bundu, pod ní jen triko. Musel jsem proto makat, abych se nějak zahřál. Kdybych si zlomil nohu, tak tam sám jindy zmrznu. Teď jsem ale věděl, že za sebou mám plno lidí, kteří by pomohli.

První odbočka z cesty byla na Sněžné věžičky, což znamenalo znovu občas po kolena ve sněhu. Začínalo mi docházet, že jsem se zase navrtal do pěkné blbosti, že by mi bylo mnohem líp někde doma v posteli. Nebyl jsem v tom ale sám, proto jsem pokračoval dál. Jiného mi ani nic nezbývalo. Nějaký kus cesty jsem se nažil držet skupinku Maďarů. Bezva makali a i díky nim jsem šel o něco rychleji než bych to zvládnul sám. Mám dojem že na mě docela koukali, že se jich snažím držet. Stejně jsem to ale dlouho nevydržel a zůstal pak zase někde sám v mlze.

Měl jsem v ruce navigaci, nemusel jsem proto moc sledovat cestu a značky. Problém ale mohly být případné kontroly, kde jsem si měl zaznamenat na itinerář trasy průchod. Tohle na akci 1000 mil není, tam jsou na trase jen tři takový místa vzdálený stovky kilometrů. Proto mi to tady trochu vadilo na to myslet.

Noční Jizerky jsou naprosto jiný, než ty ve dne. Není toho moc vidět, kolem je jen tma, rozcestí vypadají podobně, moc záchytných bodů tam já nepoznávám. Navíc některé cesty se ztrácely pod sněhem, navigace někdy změnu trasy neukázala hned. Dost často se proto šlo taky podle stop ve sněhu těch, co byli před námi. Na jednom místě ale stopy ubývaly, až i navigace nám ukázala, že jsme někde mimo trasu. Byli jsme tam asi čtyři lidi a bylo nám jasné, že jsme zabloudili. Pomohla naštěstí ta navigace co jsem měl v ruce a nezbývalo než se snažit prodrat sněhem zase někam na naši správnou cestu. Nebýt navigace, bloudíme tam v tom sněhu mnohem déle.

Po vybloudění se jsme se dostali ke skupince dalších lidí a šli s nimi. Občas dokonce i běželi, protože se zdálo, že podmínky se zlepšují. Že to tak není, jsem měl možnost tvrdě poznat, když jsem na ledu sebou seknul o zem. Pak už jsem si dával raději více bacha, ten občasný led na cestě nebyl příjemný. Dosti mě taky překvapila jedna velká kaluž, do které jsem při sledování navigace šlápnul. Napřed jednou nohou, potom i tou druhou. Snažil dostat co nejrychleji z vody ven. Vody tam muselo být hodně, to relativní příjemné teplé vlhko v botách se najednou změnilo ve studené namrzající nepříjemné mokro. Začínal jsem toho mít dost, musel jsem ale pokračovat dál, jiná možnost nebyla. Už ale vím, co je to když mrznou prsty v mokrých botách.

Do sedla v Oldřichově jsme se už dostávali cestami bez sněhu, byly ale místo toho občas bahnité, navíc nepříjemně z kopce. To znamenalo, že dostávají zabrat kolena. Navíc jsem cítil, že i v tom letním vybavení jsem docela v pohodě. Bylo mi jen divný, že mám pořád mokré ruce. Pak jsem si ale všiml, že mi z rukávů bundy neustále odkapává voda, jak se uvnitř potím. Takže zase až tak dobrý vybavení jsem neměl. Potěšilo mě ale zjištění, že oblečení který budu mít na sobě na 1000 mil jsem schopno zvládnout při pohybu i takto mrazivou noc bez zmrznutí. Třeba se mi to může hodit při přechodu hor.

První možnost zastavit se v teple byla v Oldřichovském sedle, ve vyhřáté příjemné hospůdce, kde nás už čekal Egon s kontrolou. Dostali jsme tam vydatné bramboráky, snažil jsem se tam trochu u kamen vysušit. Měl jsem možnost vzít si suché boty, toho jsem ale zcela záměrně nevyužil. Bral jsem tuhle cestu jako testovací na 1000 mil a proto jsem chtěl zjistit, co to bude se mnou dělat a jestli dokáží boty cestou samy vyschnout. Dokonce jsem si nevyměnil ani ponožky, záměrně jsem chtěl otestovat za jak dlouho se udělají v takových podmínkách puchýře, se kterýma už není možné dále pokračovat.

Nejhorší část cesty jsme měli údajně už za sebou. Tu sněhovou určitě, přesto jsme se ale za několik dlouhých hodin dostali jen pár kilometrů od startu. Ti první prý tam proběhli asi tak hodinu a půl před námi. Venku byla stále ještě tma, přesto už začínalo svítat. Šel jsem dál s Petrem Luberdou a Otou Kozlíkem. Čekal nás výstup kolem skal na větrníky u Albrechtic. Občas jsme běželi a docela to šlo. Místo sněhu jen občas zablácené cesty. Rád jsem přitom vzpomínal, jaké teplo bylo před rokem. Tehdy se ale šlo až na konci dubna, navíc jsem měl na sobě stále ještě zimní bundu. Tentokrát byl začátek dubna, já mám na sobě jen letní bundu. Když se jde, je to ale stále ještě v pohodě. Navíc, noc byla už za námi, dalo se čekat už jen zlepšování.

Už vím, proč ty větrníky u Albrechtic postavili na tom místě. Hnusně tam foukalo a bylo mi hóóódně moc zima. Čekal tam na nás Olaf s kontrolou a občerstvením. Měl jsem podruhé možnost vzít si suché boty, více mě ale už začínala vadit ta letní bunda. Až tam jsem si odsouhlasil že jsem to podcenil a udělal blbost. Přesto jsem ale šel dál. Bylo to ale mnohem horší než vyjít z vyhřáté hospody v Oldřichově, kde jsem se taky klepal zimou. Tam jsme šli hned do kopce, krytí lesem, takže jsem ze mohl brzy zahřát. Tady jsme šli mírně z kopce, v otevřené krajině kde to dosti foukalo. Tam jsem si ověřil, co je to klepat kosu. Naštěstí tam žádná k dispozici nebyla. Dozvěděl jsem se, že někteří lidé to už vzdali, já jsem přesto chtěl pokračovat dál. Minimálně do Hrádku, kde bych měl možnost zajistit si vhodnější teplejší oblečení.

Nebudu to povídání už moc natahovat, šli jsme a běželi pořád dál. Já už teda cítil že mám v kalhotách vlka, nedal se vyhnat a otravoval čím dál více. Dokonce více než mokré boty, kde jsem už cítil že se na nohách začíná tvořit něco co může začít dělat dále značné problémy. Když nás před Grabštejnem došli Iva s Liborem, uvědomil jsem si že je na čase promyslet další postup. Oni šli v pohodě jen padesátku (kilometrů), pak jeli domů. Tvrdili mi přitom před startem, že se nemíní nikam honit, že to půjdou pohodovým tempem. Přitom mi taky v pohodě došli. Má proto cenu hnát se dál? Blížilo se poledne, bylo jasné že dalších 60 kilometrů znamená strávit určitě i další část noci stále ještě na cestě.

Takže, co dál? Pokračovat dál, nebo to v Hrádku zabalit s tím, že můžu být do půlhodiny doma v teple? Zvažoval jsem různé varianty a okolnosti, které měly na rozhodnutí vliv. Zvolil jsem nakonec kompromis, nešel jsem domů (měl jsem to už jen kousek), odjel jsem místo toho s dalšíma zničenýma pochodníkama vlakem do cíle ve Valdeku, kde jsem měl v batohu nějaké věci. Třeba i ty suché boty, který jsem si odmítal frajersky vzít. Já to ale bral opravdu vše jako test, zkoušel jsem si nějaký věci, požadované výsledky jsem měl už k dispozici. Tak jsem to s klidným srdcem zabalil. Bylo mi jasné, že bych to možná mohl dokončit, bylo by to už ale nesmyslné trápení s žádným výsledkem. Zejména když se potvrzovalo to, že počasí se má stále zhoršovat a očekává se k večeru dokonce sněžení.

Do Valdeku jsme se dostali až taxíkem, nechtěli jsme čekat skoro hodinu venky před nádražím v Rumburku. Místo toho jsme si užívali vyhřáté restaurace ve Valdeku. Byli jsme tam skoro sami, všichni byli ještě na trase. Měl jsem možnost popovídat si tam s Honzou Martyčákem, co Šluknovsko před rokem vyhrál. Tentokrát to zabalil někde na 25 kilometru. Důležitější ale je, že je taky přihlášený na 1000 mil, jenže jako náhradník. Prý zrovna končí vysokou školu, rád by zvládnul plných 1000 mil. Je to zajímavé, sešli se nás tady hned čtyři lidi, co máme něco s akcí 1000 mil společného. Jsem proto zvědav, zda se pak sejdeme opravdu někde u Chebu na startu 1000 mil, kdo pak až kam dojde.

Odcházel jsem z Valdeku v šest hodin večer, to ještě nikdo nezdolal celou trasu 110 kilometrů. Venku právě sněžilo, vůbec mi nevadilo, že v té chumelenici někde nešlapu další nocí do cíle.

The Author

Petr Ozogán

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016