Krušné hory NONSTOP, vyhodnocení

Pěšky a během, tři stovky kilometrů za několik dnů, to byl nejdůležitější výsledek mého tvrdého tréningu na letošních 1000 mil pěšky z Aše, snad až někam skoro na Ukrajinu. Setkal jsem se s tím, že někteří lidi se tomu divili, proč jsem to vlastně šel, přesně po trase závodu? Budu mít pak ještě chuť si to zopakovat znovu a na ostro? Občas jsem taky nad tím při své pětidenní cestě dumal. Rozhodně toho ale nelituju, měl jsem možnost ověřit si plno věcí, vím už co dělat při skutečném startu jinak. Pro mě to bude, jako bych v závodě na 1000 mil startoval už potřetí, ačkoliv to bude ve skutečnosti druhý ročník závodu.

Možná, na začátek zopakuju nepříjemnou skutečnost. Před rokem jsem se dostal v závodě na 1000 mil za čtyři dny jen na vzdálenost zhruba 140 kilometrů, kdy jsem to totálně zničený vzdal. Těch důvodů bylo více, rozhodně to nebylo jen to hnusné počasí, kdy skoro celou dobu pršelo. Snažím se z neúspěchu minulého roku poučit, snažím se na letošní rok mnohem lépe připravit. Jeden z bodů přípravy byl proto i živý test, kde jsem si chtěl vyzkoušet naživo, co to se mnou udělá, zda jsem toho vůbec schopen, jestli bych neměl raději uvolnit své místo nějakému náhradníku, který by byl schopen podat lepší výkon než jsem toho schopen já.

Na tak dlouhou vzdálenost (pěšky a během 1600 kilometrů), to už není důležitá jen fyzická vytrvalost, mám dojem, že tam je důležitější hlavně psychická odolnost. Mít zásadní důvod, proč se tak trápit, proč to vše absolvovat. Jako každý jiný, i já mám své hranice, kdy najednou poznám, že na to nemám, že je to těžší než jsem schopen zvládnout. Zažil jsem to před rokem, kdy jsem prostě řekl DOST, dál už to nejde. Bylo to ale správné rozhodnutí? Dnes mě to strašně mrzí, že jsem to tam tehdy (totálně promočený, zničené nohy puchýřema) vzdal, i když chápu, že jinak to tam tehdy snad ani nešlo. Včera mi někdo (Iva) napsal, že si mám zachovat svou OZOCESTU a OZOPOHLED. Rád bych, ale někdy je to opravdu moc těžký, proto jsem si chtěl zkusit, jestli jsem to opravdu já, kdo by měl tohle vše absolvovat. Takže, snad pro to vše jsem do toho šel.

Smysl toho všeho, důvody proč vlastně???

Tohle může být snad nejzásadnější otázka. Proč vlastně, proč se tak trápit? Na to se těžko odpovídá. Zejména lidem, kteří si rádi užívají pohodlí u televize, kteří se vozí všude autem, kteří nechápou, že ničit své tělo může činit někomu velké potěšení. Rád ale poznávám, co ve mně je, kde to ještě jde, kde už to ale hraničí se zdravím. Rád hledám, ty své hranice nemožného, kdy už to prostě nejde, kdy musím přiznat, že na to nemám.

Když jsem na začátku noci dojel do Hranic u Aše, kde začínala moje cesta, nadával jsem si, jaký jsem to blbec, že do toho jdu. Nemám rád tyhle večery, kdy nevím, kdy a kde (a zda) budu spát. Ale jako starý tramp, zvyklý na noci pod smrčkem jsem zhodnotil situaci a vyspal jsem se doslova pár metrů od trasy závodu. Mám ale dojem, že plno lidí co se na tenhle závod chystají, takové zkušenosti nemají, že pro ně bude noc ještě větší problém než pro mě. Cyklisté budou mít výhodu, jsou pohyblivější, snadno se dostanou třeba někam i do penzionu, já jsem však běžec a chodec, takové možnosti mít nebudu. A to je právě jeden z hlavních důvodů, proč jsem si takto procházel část trasy. Poznal jsem, kde je možné se pohodlně a v suchu vyspat, kde je možné koupit si něco k jídlu. To jsou podle mě jedny z nejzásadnějších otázek.

Kolik kilometrů denně?

Kolik kilometrů se dá ujít za den? Vím už z různých jiných akcí, že to může být třeba až stovka. Co ale další den, bude to taky možné? Co na to řekne moje tělo? Nezkolabuju třeba někde cestou (jak si mám takový dojem někteří lidé kolem mě myslí)? To byla nejdůležitější otázka, na kterou jsem se snažil najít svým přechodem krušných hor odpověď.

Jednou jsem utíkal 100 kilometrů, zvládnul jsem to za 12 hodin a pár minut. Byl jsem pak několik dnů neschopen běžné chůze. Anebo jsem taky v jiném závodě za 12 hodin uběhl 92 kilometrů, se stejným výsledkem. Obojí vždy s plným servisem, občerstvením a bez nutnosti táhnout sebou veškeré nutné vybavení sebou na zádech. Zajímalo mě proto, kolik kilometrů můžu dát opakovaně, několik dnů za sebou? Představy a očekávání jsou sice pěkné, skutečnost však může být naprosto jiná.

Řídil jsem se podle rady Evžena Ge, který mi už před rokem říkal, že se nemám snažit už od začátku závodit, spíše to mám brát jako vandr. Šel jsem proto tak, jak to šlo, snažil jsem se taky, aby toho bylo co nejvíc, současně jsem se ale taky nějak nesnažil se nějak zničit. Snažil jsem se z toho udělal takový pohodový výlet.

Na začátku jsem počítal, že bych mohl ujít za den až asi tak 80 kilometrů, což by dalo za pět dnů zhruba 400 kilometrů. To by znamenalo, že bych se mohl dostat z Hranic u Aše až tak do Hrádku nad Nisou, takže skoro až domů. Nějak jsem ale nepočítal s tím, že vytyčení trasy je z Cykloserveru, kde jsou body trasy od sebe často vzdálené až stovky metrů, ve skutečnosti se cesta mezi nimi různě klikatí, takže skutečná vzdálenost je značně větší. Byl jsem proto rád, že jsem se na konci dostal až do Děčína, což bylo včetně různých bloudění 300 kilometrů. Ano, bylo to méně, než jsem původně předpokládal, tuším však důvody, proč se mi to nepodařilo splnit. Hlavní problém byly zbytečné prostoje, kdy jsem zůstával na místě bez pohybu vpřed.

Výsledkem je, že jsem dával v průměru asi tak 70 kilometrů za den. Překvapilo mě ale, že mé tělo proto tomu nijak neprotestovalo, druhý den jsem byl vždy relativně svěží a mohl to zopakovat. Co z toho plyne? Vlastně nic. Bylo to jen pět dnů za sebou, celá trasa je ale mnohem delší. Snad ale, možná že by (třeba?) bylo možné celých 1600 kilometrů dát opravdu za ty tři týdny. Netuším ale, co se mnou udělá tak dlouhá doba, počasí, medvědi, hlava, …

V těchto dnech probíhal někde u Balatonu šestidenní závod v běhu. Znal jsem tam osobně jednu závodnici, která tam běžela. Celou tu dobu jsem ji sledoval a porovnával její výsledek s tím, co jsem měl za sebou já při přechodu Krušných hor s batohem na zádech. Ona měla relativně pohodlí, nemusela se o nic starat, měla zajištěný nocleh, nemusela sebou táhnout nic na zádech. Dokázala tam uběhnout za těch šest dnů o sto kilometrů víc, než já za čtyři dny a pár hodin. Vím, ty podmínky se nedají srovnávat, určitě jak ji znám bojovala a dřela, aby se dostala co nejdál. Přesto si ale i díky tomu myslím, že jsem tam v Krušných horách nepodal nějaký špatný výkon. Děsím se jen toho, že 1600 kilometrů je mnohem více, může se třeba stát, že to znovu zbaběle vzdám. Určitě se ale budu snažit zvládnout to až do konce.

K výše uvedenému ještě dodávám, při té své cestě jsem hodně dumal nad smyslem různých běžeckých a chodeckých závodů. Maratón, to je v pohodě, trvá to jen pár hodin. Dvanáctihodinovka běhu, tak to je už hodně těžší. Ale dá se to vydržet, na noc je pak už člověk často doma ve své posteli. Horší může být 24 hodinovka, případně i 48 hodinovka běhu. To jsem zatím neabsolvoval. Znám ale třeba 100 kilometrové pochody. Ty co jsem ale zažil já, ty jsou často organizovány tak, aby lidi zničily svým převýšením. Já šel tentokrát mnohem delší trasu, ve výsledku si ale troufám tvrdit, že jsem byl na konci méně zničený, něž na některém z těch stovkových pochodů. Snad to bylo proto, že já šel cyklistickou akci, která má za cíl zničit lidi ne převýšením, ale celkovou vzdáleností.

Batoh a vybavení

Před rokem jsem si myslel, že je možné se sbalit tak, že nepotáhnu sebou víc než osm kilo na zádech. Skutečnost ale byla jiná. Na startu v Nové Sedlici jsem toho měl na zádech dvanáct kilo, plus nějaké to pití. Dnes už vím, bylo to hodně, váhu je nutné co nejvíce snížit. Co ale z batohu vyhodit, aby mi to pak cestou nechybělo? To byl další z důvodů, proč jsem si procházel Krušné hory po trase 1000 mil.

Balil jsem se několik dnů, postupně jsem některé věci vyhazoval. Poslední taková razie byla těsně před odjezdem v Liberci, kdy jsem třeba zrušil zimní čepici, několik ponožek a podobně. Přece jenom, byl ještě duben, venku bývá v noci ještě zima. Když se ale dívám zpět, stále je ještě možné z výbavy něco zrušit, i když to bude znamenat možné problémy zajistit si v případě nutnosti nějakou náhradu. Proto zde neuvádím nic konkrétního, na tohle si musí přijít každý sám, co mu vyhovuje, co na tak dlouhou cestu potřebuje.

Jídlo a pití

Brát sebou zásoby jídla, nebo snad počítat s tím, že se dá vše nakoupit cestou? To je moc důležitá otázka, která může v mnohém rozhodovat o tom, kdy to bude muset někdo vzdát. Chtěl jsem si svou testovací cestou ověřit, kolik jídla sebou musím táhnout, abych toho neměl moc, abych ale nechcípnul hlady. Váha toho, co sebou člověk táhne na zádech je hodně důležitá, udává totiž současně, kolik kilometrů toho je možné denně zvládnout. Počítat snad s tím, že je možné stravovat se cestou někde v restauracích, nebo snad, mít sebou vařič a vařit si vše na cestě? To jsou dva extrémy, ani jeden z nich ale není správný. Snad jsem poznal nějaký pro mě vhodný kompromis, ten by ale nemusel vyhovovat každému, proto raději znovu neuvádím nic konkrétního. Můj závěr je totiž jen pro Krušné hory, v jiné oblasti může být vše jinak.

Nocleh

Spal jsem vždy venku, celkem pět nocí za sebou. Vlastně, vždy ještě v dubnu. Naštěstí bylo teoreticky teplo, já měl však vybavení na teplejší dny. Měl jsem tak možnost si ověřit, jak to bude vypadat, když bude hůř. Táhnout budu vše na zádech, je proto nutné počítat doslova s každým gramem zátěže. Spacák necelé kilo, navíc pak údajně nepromokavý bivakovací pytel necelého půl kila. K tomu ještě karimatka, jen tenká a lehká aluminiová, která je ale na hrbolatém povrchu naprosto nevyhovující.

Jak sladit komfort a váhu? Dost těžko, není možné mít na zádech obojí. Co zvolit jako prioritu? To si musí zvolit každý sám. Navíc, je nutné počítat s tím, že občas může pršet, co pak? Otázka noclehu je hodně důležitá. Několik dnů je možné snášet nevyhovující extrém, více dnů to už ale může být problém. Kdo to vydrží? Závod na 1000 mil je těžký i díky tomuhle.

Boty a ponožky

Na závěr jsem si nechal snad nejdůležitější část vybavení, která může o všem rozhodnout. Ano, jsou to boty. Ty mě celou cestu nesly, rozhodovaly o tom, kolik budu mít puchýřů. Ještě před několika rokama bych na takovouto cestu volil těžké turistické boty. Tentokrát jsem ale věděl, že bude nutné vybírat z některých běžeckých bot, co mám k dispozici. Minulý rok jsem běžel 1000 mil v botách Mizuno Wave Mt. Hood. Tehdy jsem byl s něma spokojený, zpětně mám ale dojem, že nebyly nejlepší. Dnes se mi zdají nějaký těsný a nepohodlný, snad i proto jsem měl tehdy tak zničený nohy.

Teď jsem měl v Krušných horách na nohách boty New Balance MT573BS, ve kterých jsem měl už od listopadu (kdy jsem je koupil) naběháno asi tak 800 kilometrů, takže vlastně v zimě. Nějak jsem měl poslední dobou dojem, že v teple se mi noha dosti potí, nakonec to však bylo vše v pohodě. Nevím jestli to bylo jen botami, po těch 300 kilometrech jsem neměl na nohách žádný puchýř. Pravda je, celou dobu jsem se snažil veškerý binec, co mi do bot napadal vysypávat, vyměňovat ponožky a podobně. Až na nějakou ráno zarosenou trávu taky bylo sucho, takže to bylo vše v pohodě. Poznal jsem ale, že nohám je nutné věnovat maximální pozornost. Občas to zdržovalo, snad ale i díky tomu se mi šlo po celou dobu naprosto v pohodě.

S botami také v mnohém souvisí i ponožky. Prodejci se předhání ve svých doporučeních, proč zrovna ty jejich ponožky jsou lepší. Často jsem se snažil podle nich najít ty nejlepší, které by mi vyhovovaly. Tentokrát si myslím, že jsem je již našel, je to však moc překvapivé rozhodnutí. Dovoluji si proto nechat si svůj výsledek zatím pro sebe, až pokud se to opravdu ověří v plném závodě, rád vše zveřejním.

Teď dumám co dál, jaké boty pořídit na ostrý start na 1000 mil, který bude už za 45 dnů. Zatím nejlepší zkušenosti jsem měl s botami značky New Balance, všude ale slyším chválu na značku Inov8, konkrétně na boty Roclite 295 (http://www.trailpoint.cz/roclite_295.html). Už jednou jsem je měl na nohách, zrovna jsem ale neměl u sebe dost peněz. Boty se mi zdály pohodlné, přesto ale váhám, ty boty jsou občas označovánu za minimalistické, prý je nutné si na ně napřed zvyknout. Nějak jsem je v Liberci zatím v obchodě nepotkal, tak třeba to ještě do závodu ještě nějak vyřeším.

Kompletní zhodnocení

Výše uvedené je jen několik pohledů na to, jak může závod na 1000 mil probíhat, co vše může být důležité. Snažím se na něj co nejlépe připravit, překvapit mě však může i něco jiného, zdánlivě nedůležitého. Před rokem jsem do toho šel, dalo by se říct bezhlavě a bez přípravy, tentokrát už snad trochu tuším, co mě čeká. Vím proto, že to bude moc těžké. Vše se dá ale zvládnout, těžké je však odhadovat jak dlouho mi to bude trvat. Obávám se, že tři týdny, jak jsem si původně myslel je značně optimistický odhad. Počítat s delším časem??? Tolik volna zase nemám. Jít jen půlku? Já bych to ale rád celý!!! Jak to vše vyřešit? Přiznám se, zatím nevím. Uvidí se až na té mé cestě dlouhé (možná opravdu těch) 1600 kilometrů. Zajímalo by mě proto, myslíte si, že je to reálné, že je opravdu možné takovou vzdálenost ujít (uběhnout) maximálně za jeden měsíc?

The Author

Petr Ozogán

6 komentářů

Add a Comment
  1. Díky za souhrn svých postřehů!

    Držím ti palce! A co se týče tvé poslední otázky, tak ty sám víš odpověď asi mnohem líp, než většina z nás, navíc informační hodnota kohokoli nezkušeného je skoro nulová 🙂

    Takže z mého amatérského, nicnetušícího pohledu věřím, že to do měsíce dáš! (týden je rezerva na případné problémy)

  2. Ahoj, budeme ti strašně moc držet palce, ať to letos vyjde. Škoda, že jsme se nepotkali v těch Kruškách, kolem Chomutova máme lecos naběháno a máme to tam moc rádi, Gábina a dav

  3. Díky, já vás tam ten den vyhlížel za každou zatáčkou. Tohle se dá ale těžko předem naplánovat, já opravdu nevěděl kudy ta trasa vede. Většinou po nějakých značených cestách, ale často se to mění, aby se vyhlo obydleným místům. Navíc, v navigaci vidím vždy jen malý kousek, často jsem ani nevěděl kde že to jsem, kam vlastně jdu. Byl to ale nádherný výlet, nikdy předtím jsem tam nebyl, snad stále jsem dosud žil v domění, že Krušné hory jsou zničená nehostinná krajina. Teď už vím, že to není pravda. A těším se i na další oblasti, které při svém putování navštívím.

  4. Ahoj, obdivuji tvoje nadšení. Zajímalo by mě, na jakou váhu jsi se nakonec s batohem dostal, a kolik % trasy se s takovým batohem dá běžet. Jinak z delších pochodů (s batohem cca 10kg) mám tu zkoušenost, že do 70km je vše celkem v pohodě a dá se pak klidně pokračovat i další den, největší problémy pak mám právě s tím batohem, nejen že bolí záda a krk, ale více trpí i chodidla, …, a běžet s takovým batohem se pak podle mě moc nedá. Ale nevím, možná si člověk po pár dnech zvykne, že mu někdo skáče po zádech 😀 Tak ať se ti to podaří.

  5. Tak přeju šťastnou cestu , dobré počasí , hodně vytrvalosti. Dobré boty už jsou zajeté . 🙂

  6. No … optimismus opadává … Krušný hory jsem si myslel, že dám za 3 dny (cca 50 km tam znám) …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016