Přes Krušné hory NONSTOP pěšky

Závod na 1000 mil se blíží, už za dva měsíce budu šlapat svou cestu dlouhou 1600 kilometrů. Přesněji, na takovou cestu se za dva měsíce vydám. Není jisté, kam až dojdu, kolik toho zvládnu. Snažím se na to co nejlépe připravit, proto jsem se vydal sám na trasu 1000 mil vedoucí přes Krušné hory, abych si ověřil, co řeknou moje nohy na opakované denní velké vzdálenosti.

Napadlo mě to na pochodu Jarní Šluknovsko, že na začátku května je několik dnů volna, které by bylo vhodné nějak rozumně využít. Co třeba, vydat se na trasu závodu na 1000 mil a zkusit si jeho část projít? Přesně podle navigace, po trase kudy pak skutečně půjdu? Nejen že se důkladně seznámím s trasou, poznám tam také, kde je možné nakoupit něco k jídlu, hlavně ale poznám kolik jsem schopen ujít denně kilometrů. Moc důležité taky bylo vyzkoušet si své vybavení, co sebou brát, co je naopak zbytečné.

Měl jsem pět dní volna, kdy jsem mohl podle svých smělých odhadů dojít až 400 kilometrů daleko. Podle návrhu trasy z Cykloserveru by to znamenalo, že bych mohl dojít od startu z Hranic u Aše až skoro domů, do Hrádku nad Nisou. Denně 80 kilometrů. Dá se to? Je to hodně, nebo snad málo? To jsem chtěl právě zjistit. Zjistit to ještě před skutečným startem, abych snad neměl nějaká nesmyslná očekávání, za jak dlouho jsem schopen celou trasu zvládnout.

Do Hranic u Aše, což je nejzápadnější místo naší republiky dosažitelné hromadnou dopravou, je z Liberce docela špatné spojení. Několik hodin jízdy vlakem, několik přestupů, nakonec pak ještě i autobus. Trvalo mi to osm hodin. Čím více jsem se blížil ke startu závodu, tím více jsem měl pochyby, jakou že to dělám blbost. Kdybych to nevykecal kdovíkde všude, snad bych byl schopen se na to i vykašlat. Z takových putování, kdy člověk dopředu neví co ho vlastně čeká, se vždy nejvíce obávám noci. Doby, kdy přijde tma a já si musím najít nějaké místo kde se vyspat.

Do Hranic u Aše jsem přijel autobusem v deset hodin večer. Ještě než jsem z něho vystoupil jsem se díval kolem, kam bych tam mohl na noc zalýzt? Zapnul jsem navigaci a našel místo, odkud vychází trasa závodu na 1000 mil. Půjdu, někde snad cestou nějaké místečko ke spánku najdu. Bylo už tma, tráva byla zarosená, neviděl jsem kolem sebe nic. Raději jsem proto hned někde na začátku zalezl do lesa, roztáhl spacák a vyspal se tam. Noc byla docela studená, druhý den ráno jsem proto rád ještě neznavený vstával hodně brzy, ještě před svítáním. To už pak bývají za světla lepší pocity, s chutí jsem se proto vydal na svou testovací cestu.

Ašský výběžek, kterým končí (nebo začíná) naše republika na západě je zajímavý kraj. Obehnaný ze tří stran státní hranicí, vlevo Rakousko, vpravo Německo. Civilizace tam moc není, je tam dost lesů a kopců, málo lidí. Trasa závodu na 1000 mil tam bude zřejmě pro cyklisty dosti náročná. Určitě tam na mnoha místech nepojedou, naopak budou muset svá kola přenášet po zničených cestách.

Krušné hory jsou drsný a osamocený kraj. Navíc, trasa závodu je zcela záměrně vedena tak, aby se vyhýbala větším osídleným místům. Často jsem proto ani nevěděl, kde že to jsem. Navigace mi ukazovala fialovou čáru, po které jsem se snažil jít. Díky velkým vzdálenostem bodů vytyčujícím trasu jsem musel často přemýšlet, která že cesta je ta pravá. Občas se to nepovedlo a já zabloudil, musel se pak vracet. Snad i proto, že jsem nebyl dostatečně pozorný a nějakou odbočku jsem prostě přehlédnul.

Bál jsem se, že budu muset šlapat na vysoké kopce. Trasa závodu je však výškově naprosto v pohodě, občasné kopce nebyly zase až tak strmé a dlouhé, jak to znám na chodeckých stovkových pochodech. Snad proto, že tohle je hlavně akce pro cyklisty. Předpokládám ale, že i tak jim dají některé kopce pěkně zabrat. Zejména, když nevedou po dobré cestě, ale naopak bahnem, nebo kamenitým úvozem. Jako chodci se mi tam šlo v pohodě, cyklisti se tam však mohou nadřít více než já. Takových míst však není mnoho, nemyslím si proto, že bych měl nějaké šance stačit pěšky cyklistům. Snad jen v případě, že budou mít technické problémy.

Snažil jsem se jít každý den pokud možno co nejvíce kilometrů. Současně jsem se však nechtěl nijak zničit, netušil jsem totiž, co na to mé tělo řekne. To byl také hlavní cíl, proč jsem na trasu 1000 mil vyrazil. Nejlepší byl první den (pátek), kdy jsem se dostal podle předpokladů 80 kilometrů od startu. Další dny to však už bylo výrazně horší, v sobotu jen 60 kilometrů, v neděli pak 65 kilometrů. V pondělí jsem to chtěl sice skoro předčasně ukončit, pak jsem se rozhodl jít naopak přes noc, nakonec jsem ale skončil na 70 kilometru. Poslední den jsem v úterý vlastně už došel jen na nádraží, abych se dostal domů, takže jen 25 kilometrů. Celkem proto zhruba 300 kilometrů. V tom je ale započítáno i veškeré bloudění, tak jak mi vzdálenost ukazovala navigace.

Celou cestu jsem šel sám. Nijak mi to nevadilo, spíše naopak, byl jsem rád, že nejsem na nikoho vázán, že nemusím na nikoho, čekat, že nikdo nečeká na mě. Počasí bylo teplé a suché, stále bylo na co koukat. Cesta proto příjemně ubíhala. Občas jsem někoho potkal, občas s někým prohodil pár slov. To vše mi vyhovovalo, bylo možné si tak odpočinout od běžného každodenního shonu a davů lidí, které jinak všude ve městě potkávám. Snad jen, ten občasný sníh a voda z něj tající mi radost nedělaly. To však nebylo často, celkově to můžu hodnotit  jako náročný  a dlouhý výlet.

Tahle dlouhou trasu bych rozhodně nebyl schopen celou běžet. Většinou jsem šel, běhal jsem jen občas na rovných nudných úsecích, taky z kopce pokud nehrozilo, že někde zakopnu. Snažil jsem se však jít vždy pokud možno co nejdéle, aby počet zdolaných kilometrů co nejvíce narůstal. Překvapovalo mě, že nohy vlastně celou dobu nebolely (až na jednu výjimku). Poslední den jsem dokonce i dost často běžel. Snad proto, že jsem měl již lehčí batoh, nemusel jsem počítat s tím, mít v něm dostatečné zásoby jídla a pití.

Spal jsem vždy, kam jsem zrovna došel. Takže většinou někde v lese pod smrčkem. Naštěstí nepršelo a já se cítil jako za mlada, kdy jsem jezdil na vandry. Pravda, vybavení se za tu dobu značně změnilo. Vše jsem ale podřídil co nejmenší váze, takže až tak velký komfort to nebyl. Pod sebou jen tenkou aluminiovou karimatku. Takže skoro nic, co by bylo měkké. Zejména ta jedna noc na štěrku pod přístřeškem, kdy kolem bylo plno vody z tajícího sněhu, ta byla značně tvrdá. Spacák ten nejlehčí, který mám, takže asi tak 600 gramů. Dalo by se říct, je to jen tak na přečkání nouzového stavu. Proto také sebou vozím i bivakovací pytel, který je údajně nepromokavý a snad taky částečně zahřeje. Jak jsem už nepsal, nemám rád takovéto noci někde na cestě, kdy není jasné, kde budu vlastně spát. Pokud neznám terén a situaci, můžu spát na zcela nevhodném místě, i když třeba jen o pár stovek metrů může být k dispozici luxusní přístřešek, což se ale dozvím samozřejmě až ráno. Nebo taky můžu pořád šlapat s očekáváním, že již brzy narazím na něco perfektního, a ono nic. A když už konečně zabivakuju, ráno se pak ukáže, že už chybělo jen kousek, … a bylo by to lepší.

Krušné hory jsou naše pohraničí s Německem. To se často v obydlených místech připomínalo. Všude německé nápisy a ceny v eurech. Navíc, ve většině obchodů prodávali Vietnamci. Bydlím taky v pohraničí, kousek od Německé Žitavy (a taky kousek od Polska), jsem ale rád, že tohle tu nemáme. Naše pohraničí je tu české. Nějak jsem si na to Německo-vietnamské pohraničí nemohl zvyknout.

Podařilo se mi dojít za čtyři dny a několik hodin z Hranic u Aše až do Děčína. Navigace mi na konci mé cesty ukazovala včetně bloudění 302 kilometrů. Bylo to méně, než jsem původně očekával. Přesto jsem byl ale moc spokojený. Zejména na Děčínském Sněžníku jsem cítil velkou eufórii, že jsem to dokázal. Mám tu kousek od počítače velkou mapu republiky. Její severozápadní hranici tvoří Krušné hory. Pro mě to bylo až dosud zcela neznámé území, navíc hodně dlouhé. Kdo mě dobře znají tak ví, že by to mohl být pro mě problém projet to autem. Já se však vydal zdolat tu trasu pěšky. Věděl jsem že to bude těžké, přesto se mi to povedlo. V tu chvíli jsem se cítil jako velký vítěz, zejména sám nad sebou. Současně jsem si ale uvědomoval, že za dva měsíce půjdu tu trasu znovu, to ale budu muset dojít mnohem dál. Podaří se mi to?

Snažil jsem se celou cestu dávat aktuálně zprávy o své cestě na Facebook, do skupiny 1600km.cz, kterou jsem před odjezdem vytvořil. Věděl jsem, že lidé moji cestu sledují, že mi fandí a čekají, kam až dojdu. Hlavně díky nim jsem stále šlapal, sám bez nich bych se na to zřejmě vykašlal dříve. Měl jsem velký důvod se s tím rvát, věděl jsem, že to někoho zajímá a drží mi palce. Díky moc všem, kteří mě takto podporovali.

The Author

Petr Ozogán

2 komentáře

Add a Comment
  1. Pekné. Uvidíme sa na štarte, dúfam.

  2. Lubomír Nový

    Tak, měl jsem ideu, že bych moh denně ujít cca 70 km … po přečtení Tvýho reportu 😐 se bojím …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016