Jarní Šluknovsko 2014, pěšky do cíle (120 km) za každou cenu?


Líbí se mi, když mají lidé před sebou nějaké cíle. Když nežijí jen tak podle toho, co jim přinese život, když se snaží naopak něco dokázat. Porazit hlavně své pochyby, a názor, že něco nejde. Ono to třeba opravdu ani jít nemusí, důležité ale je, když se snaží i tak to zvládnout. A právě z tohoto důvodu jsem si chtěl kdysi zaběhnout maraton. Povedlo se, a něco si mi na tom zalíbilo a hledal jsem cesty, co dál. Tak jsem začal běhat občas nějaký to ultra, což je víc, než maraton. Ale jen občas, to je pravda, ono to zase až tak snadný není a zas až tam moc dobrý nejsem. Poznal jsem taky dálkové pochody na velmi dlouhé vzdálenosti. A právě u nich záleží hlavně na vůli to dokončit. Myslím si, že by to zvládlo hodně lidí, jen se jim do toho vůbec nechce si to třeba jen zkusit. Popíšu vám tu, jednu takovou šílenou akci, kterou jsem před několika dny absolvoval. A napíšu taky, proč tohle absolvuju, i když to třeba někdy dost bolí. Protože je to hlavně o tom dosahování cílů.

Extrémem mezi pochody jsou (třeba jen podle mě) akce, které pořádá Olaf Čihák (www.DalkovePochody.cz). Jsou to akce většinou dle názvu na 100 kilometrů. Jenže, to by bylo až moc pěkné a snadné, takže skutečnost bývá naprosto jiná. Často dle propozic nejméně 110 kilometrů, když se k tomu napočítají různé nepřesnosti a bloudění, bývá to většinou klidně i 120 kilometrů. Navíc, Olaf je známý tím, že vede trasu po všech možných kopcích v okolí. Přiznám se, tohle se mi vůbec nelíbí a možná i proto až tak moc na jeho akcích nebývám. Pokud bych to měl srovnat s trasou na 1000 mil, tak ta bývá často mnohem snadnější, protože je schůdnější.

A proč tam teda vůbec chodím? Hlavně proto že tam potkám zajímavé lidi, co jsou stejně (podobně) šáhnutí jako já. Lidi, které bych normálně jen tak na ulici nepotkal. A pokud jo, rozhodně bych to nepoznal a nedal bych se s nimi do řeči. Tihle lidi jsou často velkou inspirací. Sám by často třeba už něco vzdal, ale takhle ve skupině je to jiné. Občas si myslím, že pro nezadaní by se mohly takovéto akce pořádat. Snadno se tam navazuje kontakt, je také dobře rozpoznat, jaký má kdo charakter.

Letošní Jarní Šluknovsko je už 21. Ročník, pro mě už (to si uvědomuju až teď, když to píšu) je to již třetí za sebou. Snad proto, že bydlím někde poblíž trasy, navíc plno míst znám a nevadí mi, když se tam znovu podívám. Letošní trasa vede z Českého Dubu přes Ještěd, Popovu skálu (na tu se dívám doma z baráku), kopce kolem Oybina, Hvozd, Luž, a pak dál až na Valdek. Takže kopců opravdu hodně.

Trasu na CykloServeru najdete ZDE

Nevím proč, ale tyhle pochody začínají vždy večer (v pátek). Snad, aby měli lidi dost času to do neděle dojít, spíše ale, aby byli více pochodem přes noc zničeni. Navíc, šlapat někde ve tmě v lese (mimo cesty), je tohle normální? Takže zřejmě proto. Ti lidi se vidí pohromadě vlastně jen na startu, protože každý je jinak rychlý a když se dostanou do cíle ti poslední, jsou ti první už často doma. Proto je jen na startu možné důkladně se seznámit s vybavením dalších lidí. Někdo jsem naprosto nalehko, jiní zase toho táhnou plno zbytečností. Jsou to ale právě nabyté zkušenosti dlouhou a tvrdou praxí. Proto se taky těchto akcí zúčastňuji, abych si otestoval, co sebou brát na 1000 mil.

Jak už jsem napsal, startuje se většinou za tmy. Tentokrát to bylo přesně o půlnoci z náměstí v Českém, Dubu. Bývají tam dvě skupiny lidí. Největší šílenci vystartují ostrým během, aby se dostali do cíle co nejdříve. Sto kilometrů po kopcích třeba i za 15 hodin. Já to za takovou dobu stihnul jen jednou, protož to nebyl až tak náročný terén, navíc se startovalo ráno. Tentokrát jsem se tak dobře necítil, přesto jsem na začátku i já vyběhl (na fotce úplně vpravo). Možná se divíte, pochod a oni to běhají? A proč ne? Každý má ty cíle překonání se někde jinde. A je dobře, že třeba i ti pomalejší mají nějakou motivaci být třeba jen o kousek rychlejší.

Lidi se na trase roztrhali do různých skupinek a jednotlivců. Překvapilo mě, co lidí se snažilo ze začátku závodit a hnali se dopředu. Často sami, nebo ve skupince podle aktuální výkonnosti. Ne každý dokáže makat celou trasu naplno. Až s nabývající vzdáleností se lidé s podobnou výkonností shlukují do skupinek, které postupuji spolu. Třeba se předtím vůbec neznají, mají čas se tady poznat.

Běh na Ještěd dal dost zabrat. Bylo docela zima, navíc se běželo často po různých pěšinkách se zarosenou trávou. Prý dokonce skoro až mrzlo. Čekal jsem, co na to mé nové boty. Kupodivu, i když navlhly, dokázaly brzy zase uschnout. Alespoň se tak tvářily. Rozhodně jsem v nich necítil dlouho mokro. Dokonce, i když jsem omylem vlezl do nějaké kaluže, nebo se namočil v potoku.

Za sebou jsem stále cestou vzhůru viděl plno světýlek, před sebou vysoký Ještěd. Stejně jsem se nahoru ale dostal zhruba na konci první třetiny v pořadí. Dál to sice bylo kousek z kopce, ale bylo mi už jasný, že dál už nemá cenu závodit. Ale jsem rád, že jsem se alespoň takhle na pár kiláků k tomu vyhecoval.

Sestup dolů z Ještědu byl pro mě snad nejzajímavější z celé akce. Kolem nejen tma, ale i hustá mlha. Světlo čelovky sotva dosvítilo na zem, kolem jsem viděl plno kapiček vody. Cesta vlastně nebyla, šlo se zrovna kolem nějaké ohrady dolů. Ještě že byla cesta značená reflexníma odrazkama, ty byly kupodivu vidět. Stejně jsem šel ale spíše podle čáry v navigaci a skutečnou trasu jen odhadoval.

Naštěstí jsem potkal cestou dolů nějakou copatou Angličanku (teda, to jsem si myslel) a dolů to bylo hned veselejší. Moc jsme si teda nepokecali, ale alespoň jsme měli větší jistotu, že jdeme správně. Dole v Machníně jsme potkali policejní auto, které u nás zastavilo, nikdo ale z něho nevylezl a tak jsme šlapali zase dál. Docela by mě zajímalo, co si tam o nás ve čtyři hodiny ráno mysleli.

Šlo nám to v pohodě až na Hamrštejn (zřícenina hradu nad Nisou), dál nás čekalo překonání Nisy pomocí transborderu. Je to vlastně takový zajímavý výtah, který si ovládá sám taháním lana a přesouvá se na druhou stranu řeky. Je tam už několik let, jezdím nad nám každý pracovní den vlakem, netušil jsem ale, že poprvé si jej vyzkouším ve čtyři hodiny ráno a dokonce při tom převezu copatou Maďarku. Jak se totiž pak ukázalo, nebyla to Angličanka, ale Maďarka, navíc moc dobrá. Proto mi taky na druhé straně Nisy brzo utekla.

Za trassborderem, kde byla i tajná kontrola vedla cesta vzhůru směr na Vápenný. Cítil jsem v botě nějaký binec, nechtělo se mi ale zastavovat a zdržovat se. Problém ale narůstal, pořád jsem to odkládal, až jsem se najednou zděsil. Najednou jsem začal cítit už silnou bodavou bolest a došlo mi, že je zle. Šlapat dál s takovým puchýřem, tak to nebude nic příjemného. Stejně jsem botu vyzul až kousek pod vrcholem Vápenného a moc se divil. Nebyl to puchýř, ale hřebík, který se zabodával do boty na tvrdém podkladu čím dál více. Tohle se mi zatím nikdy nestalo. Dalo to dost práce hřebík z boty vytáhnout. Moc se mi pak ulevilo, dál se mi už šlapalo naprosto v pohodě a žádný puchýř mě nedostal.

Trasa pochodu byla dosti náročná. Rozhodně to nebyla rovina, dokonce i cestu byly dosti nepříjemné. To vše s mnoha terénními nerovnostmi. Občas jsem se k někomu přidal, snažil se držet jejich tempo a cesta v pohodě ubíhala až do světla. Ráno jsme se stavili na první živé kontrole v hospodě na polívku. Někteří si na ni stěžovali, mě ale chutnala. Zdrželi jsme se jen dvacet minut a pak zase šlapali dál.

Docela v pohodě jsem překonal kritické místo trasy, které bylo jen pár kilometrů od domova, navíc v místech, kudy dosti často běhám (Cikánský kout). Dál, když to vzdám bude už jen problém dostat se bez problémů domů. Stále jsem to ale chtěl dojít celé, i když jsem už začínal tušit, že poslední vlak domů už nestihnu.

Pro mě bylo nejhorší na celé trase Německé kopce v okolí Oybynu. Trochu to tam znám, nikdy jsem tam ale nebyl s tím, že bych měl už předtím tolik kilometrů v nohách. Zřejmě jsem nebyl sám, co tam byl zničený jako já. Vytvořili jsme tam několikačlennou skupinku, která pomalu postupovala vpřed. Občas jsme zabloudili, i když jsem koukal na navigaci. Hlava postě vypla. Nejen moje, ale i ostatních. A tak jsme šli, po nějaké době si uvědomili že jsme špatně a zase se vrátili. Rozhodně jsme se ale nenutili. Ti borci vpředu si to takhle rozhodně neužijou, stále se jen ženou a nemají čas to vše kolem vnímat, … tak takhle jsme se utěšovali.

Pomohla nám hodně jedna tajná občerstvovací stanice, kterou jsme už ale dlouhé kilometry vyhlíželi. Nacpali jsme se tam dobrůtkama, doplnili zásoby vody, pokecali s lidmi co se radovali jak blbě vypadáme a šlapali zase dál. Docela mě přitom překvapilo, že po zhruba 16 hodinách na trase mi ukazuje navigace, že jsem stál zatím jen necelou hodinu.

Mě osobně to začalo silně drhnout až někde kolem Hvozdu, kam jsme se museli vydrápat dalším kopcem nahoru. Navíc, nějak jsem si tam najednou nedokázal uvědomit, kde je místní hospoda, i když jsem těmi místu procházel už několikrát. Vypadá to, že do cíle to bude ještě dosti zajímavé. Navíc, navigace mi začínala občas hlásit ztrátu družicového signálu. To se mi hodně nelíbilo, v lese jsme rozhodně nebyli.

V pohodě jsme se těsně před setměním dostali na další občerstvovačku s výbornou česnekovou polívkou. Jenže dál nás čekal závěrečná náročný výstup na vrchol Luže. Ne po cestě, ale přímo nahoru kolem hraničních patníků. Vyškrábali jsme se tam už za tmy. Pohled na osvětlená obydlí pod námi byl sice zajímavý, museli jsme jít ale zase dále dolů přes Německo. Měli jsme na krku další, už druhou noc. To se mi zatím ještě nikdy nepovedlo šlapat takhle dlouho skoro bez odpočinku. Radoval jsem se jen z toho, že pokud někde padnu, nebude to už v Německu, třeba to pak už dojdu i sám. Těšil jsem se jen na rozcestí Pod Ptačincem, kde jsem byl pár týdnů dříve. Už tehdy jsme se tam (dokonce ve dne) ztráceli a nevyznali v množství cestiček, natožpak teď v noci. Proto jsem táhnul všechny kus cesty blbě, než jsem si to uvědomil. Naštěstí, nikdo mi nenadával a na rozcestí Pod Ptačincem se dostali. Mimochodem, je to i jeden z povinných bodů trasy 1000 mil.

Měl jsem toho naprosto plný zuby a prohlásil jsem, že si potřebuji na chvíli lehnout, že dál prostě nejdu. Kupodivu, nikdo neprotestoval, skoro jsem měl až dojem že všichni čekají, kdo se takhle ozve první. Padli jsme na místě, ustlali si tím, co kdo měl po ruce a prostě si na chvíli schrupli. Bylo to sice krátké a studené, na konci jsme jen těžko rozmrzali a znovu se rozcházeli. Určitě to ale na nějakou dobu pomohlo.

Náš další cíl byla Krásná Lípa, kde měla být další občerstvovačka v hospodě. Moc jsem o tom pochyboval, kdo by tam na nás tak skoro až do rána čekal? Ale naděje tam byla a ta nás pomalu posovala dopředu. Únava byla už značná, pohybovali jsme se už snad spíše jen silou vůle. Ploužili jsme se pomalu dál, pomalu krok za krokem. Nebyl jsem sám, komu tohle došlo. Dali jsme si s Eliškou krátkou spací přestávku, přímo na cestě, pak už ale pokračovali rázně dál. Řval jsem doslova na okolní lesy, abych zahnal svou únavu, možná se to povedlo. Zrychlil jsem krok (nebo Eliška?), ostatní se přidali, najednou to šlo rychleji. Dostali jsme se až do Krásné Lípy, kde už nikdo nebyl, jen sběrači mrtvol v podobě Jirky Hofmana a Petra Luberdy, co zrovna odcházeli. Sběrači mrtvol? Ano, mám dojem že právě Jirka Hofman takhle často na podobných pochodech často působí a sbírá různé opozdilce a trosky, které dokáže dotáhnout až do cíle. Tentokrát nám ale odešel, my tam zůstali naprosto zničeni a dali si další (možná) hodinku relaxu spánku na lavičce. Hospoda byla totiž zavřená, nikdo na nás už nečekal. Na takové trosky? Zasloužíme si to vůbec?

Vstali jme z lavičky, kde se rozhodně moc dobře nespalo možná až za hodinu. Snad už začínalo svítat, nějak už to mám v hlavě vygumováno, byl jsem dosti zničený a dělal jsem vše už spíše jen na základě reflexů. Před námi bylo posledních asi tak 13 kilometrů. Ne zcela po rovině i tam bylo na nás nachystáno pár nástrah. Například Vlčí hora, nějaká rozhledna na kopci, předtím ještě nějaká zřícenina hradu. Mám dojem, už jsme ani nějak nereagovali jako celek, nekomunikovali, jen každý sám za sebe se to snažil nějak (hlavně) dojít.

Poslední zrada byly pastviny před prameny Mandavy. Šel jsem tam už několikrát, pokaždé předtím za tmy, navíc v zimě a mrazu. Tentokrát jsem to poprvé mohl vidět, jak to tam vypadá. Že tam jsou elektrické dráty, které je nutné překonat.

Přeskočit, nebo podlézt? Skákat v tomhle stavu? Já teda rozhodně NE. Svalil jsem se raději na zem, že dráty podlezu. Začátek dobrý, jenže, kdo má pak ze země vstávat? Tam dole je tak dobře, nic tam skoro nebolí.

Jít to tam sám, snad tam i zůstanu. Takže mi nezbývali nic jiného, než zase vstát a jít dál. Zvednout se po sto kilometrech zase na nohy? Dalo to dost problémy. Navíc, když byly pastviny samý drn v kalužích, kde nebylo jasné, kam stoupnout, aby tam nebylo mokro.

Ten závěr dal hodně moc zabrat. Mám dojem, že všichni jsme už mleli dost z posledních sil. Věděli jsme ale, že prostě musíme, tak snad i proto jsme možná čím blíže k cíli, tím více zrychlovali. Tušili jsme taky něco, že snad byl vyhlášený termín do 8 hodin rána, do kdy je nutné dojít. Osobně jsem si myslel, že je to blbost, ale ten čas zvládnout to vše pod 32 hodin se mi moc líbil. Proto jsem se snažil ho dodržet.

Povedlo se, uvítali nás tam v cíli docela pěkně. Najednoum tam z nás ta únava spadla, věděli jsme, že je konec, že je nutné se ještě dopravit domů. Až tam si pak můžeme odpočinout. Byl to moc náročný výlet, ale stál za to. V nohách jsme měli 120 kilometrů, trvalo nám to 32 hodin, dalo by se říct, že jsme se dvě noci za sebou nevyspali. Šáhli jme si až na dno sil, ale stálo to za to. Pro mě to bylo zajímavé i proto, že jsem byl možná dle startovní listiny nejstarší účastník stovky. Rozhodně jsem se tak ale necítil a mezi těma mladýma jsem si to rozhodně užíval.

UPOZORNĚNÍ:
Autory fotografií jsou Eliška Majorová a Jan Sedlák

Další informace o tom jak se mi na Jarním Šluknovsku šlapalo, se dozvíte v blogu Elišky Majorové.

The Author

Petr Ozogán

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016