Archiv rubriky: Proč zrovna tohle?

Proč jsem takový šílenec, co chce projít trasu dlouhou 1600 kilometyrů?

PROČ znovu na startu 1000 mil?

aktualne z trasyUž od roku 2016, kdy jsem to dojel do cíle na kole (roky předtím došel pěšky a dojel na kole) jsem si říkal, už nikdy více. Přesto, stále je něco, co mě nutí vracet se na start opakovaně i v dalších letech. Letos budu na startu už po osmé za sebou. Jsem už jediný, kdo se zúčastnil všech ročníků závodu. Stále ale nedokážu odpovědět PROČ?

Můj bratr mi nedávno napsal, že Míle jsou pro mě droga. Asi má pravdu, je to droga, které se už nedokážu zbavit. Někdo si myslí, že je to pro mě už všechno známé, že mě tam nemůže už nic nového potkat. Já se tam ale každý rok jako feťák znovu vracím. PROČ? Proč jsem znovu každý rok na startu? Nedokážu na to odpovědět. Snad jen ti, kteří se závodu už zúčastnili, to chápou.

Dostal jsem před startem několik otázek od organizátora závodu. Přiznám se, musel jsem se zamyslet, co mám vlastně odpovědět? Na tohle se těžko odpovídá. Tohle plně pochopí opravdu snad jen ti, co si už závod na 1000 mil absolvovali. Až teď si například zpětně uvědomuji příběh, který se odehrál někde před Liptovským Mikulášem. Potkal jsem se tam s domorodcem Lacem, kterého zajímalo, kdo jsem, PROČ jsme se potkali. Věnoval mi na památku setkání krabičku na tabák. Tvrdil, že mu přináším štěstí. Chtěl, ať po mě, ať mu dám čísla do loterie, která vyhrají. Jsem zvědavý, jestli se tam s ním letos znovu potkám. A možná právě takové nečekané příběhy setkání s lidmi mě tam opakovaně vrací stále znovu na start závodu. Dokonce i když každý rok na konci tvrdím, že příští rok už rozhodně nikdy více.

Letos do toho jdeš po osmé, jako jediný jsi nevynechal žádný ročník, proč? Co tě na tom tak láká? Co ti to dává?

Na prvním ročníku Mílí jsem nevěděl, do čeho jdu. Šel jsem to pěšky, myslel jsem si, že to bude snadné. Tak těžký terén jsem nečekal, skončil jsem proto kousek po startu. Nerad se vzdávám, nesnáším tvrzení, že něco nejde. Možná i proto jsem se na Míle opakovaně vracel, dokud jsem to na čtvrtý pokus nedošel celé. Myslel jsem si, že tím to pro mě skončilo. Další rok mě napadlo, dojet to na koloběžce. Byla to šílenost, strašně jsem při tom trpěl, trvalo mi to čtyři týdny. Pak už to bylo jasné, musím to dojet ještě na kole. I další roky jsem si dokázal nějakou výzvu najít, proč do toho jít znovu. Nikdy to není stejné, každý rok je jiný.

Tvrdí se, že Míle je nejtěžší ultra závod ve střední Evropě. Možná je to i pravda. Nevím, že by něco jiného podobného a tak dlouhého existovalo. Nechápu jen, že když je to tak těžké, jak je možné, že zrovna já jsem mohl takový závod absolvovat ve všech třech kategoriích? Třeba i proto se rád vracím, pro pocit vítězství dostat se v takovém závodě až do cíle.

Nehoním se za umístěním na předních pozicích. Stačí mi jen, absolvovat celý závod, třeba i poslední. A někdy přitom i tak vyhrát, protože se nikdo jiný do cíle už nedostane. Líbí se mi, že mám možnost zvítězit sám nad sebou. Vydat se na cestu a užít si ji.

Jeden můj známý tvrdí (taky už jel několikrát Míle), že existuje spousta dalších pěkných závodů. Má pravdu, ty další závody jsou ale v cizině. Já bych měl problémy se tam domluvit. Možná i proto se rád vracím na Míle, kde si šáhnu na své dno, kde přitom zažiju spoustu zajímavých okamžiků. Jak se říká, kdo si to nezažil, těžko to pochopí.

Jaká byla příprava, na co se letos cítíš? Loni jsi byl velmi zklamaný, že jsi musel závod ukončit v polovině, je letos jasný cíl dojít do Sedlice?

Ten minulý rok byl pro mě dosti zvláštní. Možná i proto, že jsem si myslel, že mě už nedokáže nic překvapit. Postavil jsem se na strat jen měsíc potom, co mi doktor řekl po zlomenině klíční kosti, že šrouby drží, že je kost už srostlá, že ji můžu postupně zatěžovat. Naštěstí nevěděl, co chystám. Bál jsem se toho, co na to řekne těžký batoh, proto jsem se snažil brát toho co nejméně. Přesto jsem celou cestu cítil, že ještě nejsem úplně v pořádku, rameno stále dost bolelo. Navíc, někde před Trenčínem mi natekl kotník a celkově jsem cítil, že tělo toho má už dost. Možná bych to silou vůle mohl překonat, dojít to až do konce. Nemělo by to ale význam, takhle si zbytečně ničit tělo, proto jsem skončil už v polovině. Cítil jsem se přitom jako v roce 2011 (první rok), kdy jsem to vzdal na 140 kilometru. Na vyhlášení výsledků se mi ani nechtělo jít si pro bílé triko. Tvrdí se totiž, že půlka (Mílí) se nepočítá. Stále ten minulý rok beru jako porážku. Uvědomil jsem si přitom ale, že Míle jsou opravdu těžký závod. Když se podcení příprava, může to tak dopadnout. Nějak jsem tehdy díky tomu ztratil motivaci si to ještě někdy zopakovat.

Přesto jsem se letos znovu přihlásil. Pokaždé si k tomu najdu nějaký důvod, kvůli kterému stojí za to to absolvovat znovu. Letos jdu znovu pěšky, to je pro mě nejlepší kategorie. Samozřejmě, chci dojít až do Nové Sedlice. Půjde nás letos pěšky hodně, tak doufám, že nedojdu poslední. Nejraději bych došel ještě dříve, než dojede poslední cyklista. Až na trase se ukáže, jak to půjde.

Je ještě na trase co objevovat, nebo už znáš každý kámen?

Za ty roky už znám na trase opravdu plno míst. Navíc, mám rád mapy, a když si na mapě procházím trasu 1000 mil při plánování trasy, dokážu si představit, jak to tam ve skutečnosti vypadá. Znám, kde se dá nakoupit, kde je nějaká studánka, nebo kde se dá vyspat.

Myslím si, nejde až tak o tu trasu, jde spíše celkově o ty zážitky na ní. Nevadí mi proto jít někdy stejnou cestou. Ve skutečnosti je to totiž pokaždé jiná cesta. Někdy to jdu v noci, jindy ve dne. Někdy prší, jindy chcípám vedrem. Právě díky znalosti trasy mám možnost si jako pěšák trasu změnit a přizpůsobit ji daným podmínkám.

Baví mě nalézat nová místa, kde jsem předtím ještě nebyl. Například, v roce 2014 jsem procházel přes Čičmany, zažil tam nedělní vesnickou bohoslužbu. Pro mě to byl zážitek, na který se nezapomíná. I plno dalších mést mám spojených se zajímavými událostmi, rád se proto na ta místa znovu někdy podívám.

Spal jsem v roce 2013 v Poráči u paní, která vychovává několik rómských dětí. Její syn podporuje myšlenku legalizace konopí a povídali jsme si spolu na balkóně s výhledem na noční Poráč dlouho do noci. Minulý rok jsem tam v Poráči ty děti znovu potkal, setkal jsem se přitom i s tou paní, která si mě stále pamatovala a zvala mě na oběd. Někdy je proto příjemné vracet se na známá místa.

Zažil jsem také autobusovou zastávku, ve které jsem spal. Jeden rok tam po mě nějaký bezdomovec chtěl víno, jiný rok mě na stejné zastávce kontrolovala policie, co že tam dělám, proč tam spím. Stejná místa, různé zážitky. Trasa Mílí je dlouhá, možná mě tam ještě plno nových zážitků na trase čeká.

Na co člověk myslí, když měsíc putuje napříč Česko-Slovenskem?

Nejlepší je nemyslet na nic, nechat volně plynout myšlenky. Odpočinout si od toho běžného stresu, ve kterém běžně žijeme. Tvrdí se, že na změnu potřebuje člověk tři týdny. To je doba, kterou nejčastěji na Mílích trávím. Perfektně si tak vyčistím hlavu od všech stresů a problémů.

Líbí se mi volnost, kterou na trase mám. Vyspím se, kam zrovna dojdu, nakoupím, když potkám nějaký obchod. A rád se potkávám s místními lidmi, rád si s nimi popovídám. Zejména na Slovensku bývají taková setkání velmi milá.

Je pravda, návrat zpět do běžného života je potom dost těžké. Ne jen proto, že tělo stále bolí, je nutné si znovu zvyknout na běžný režim. Možná i proto se rád každý další rok znovu na Míle přihlásím. Vyčistit si hlavu.

[zobrazeno 937 x]

Afterparty 1000 miles Adventure

Závěrečné setkání lidí, kteří se zúčastnili závodu dlouhého 1000 mil (1600 kilometrů) přes bývalé Československo. Moc rád zase setkal s lidmi, které jsem v závodě na startu viděl. Rád jsem si poslechnul jejich zážitky. Jsem moc rád, že jsem měl možnost být u zrodu tak zajímavé akce. Takže, příští rok budu zase na startu, už jsem se přihlásil a zaplatil startovné.

Moc příjemné bylo taky vidět video z akce plus plno fotek. Ti lidi co se na to koukali už zapoměli na ty útrapy co tam prožívali, teď už jen jásali, když to viděli na plátně. Čas vše zahojí, plno z těch lidí se chystá na akci znovu příští rok.

Pár dalšíc fotek co jsem tam udělal je možné vidět na Facebooku ZDE

[zobrazeno 1435 x]

Závod na 1000 mil ukončen

Po dvaceti dnech strávených na kole dorazil do cíle závodu vzdáleného 1600 kilometrů poslední závodník. Každý, komu se to povedlo, si zaslouží velké uznání. Mě se to nepovedlo, počítám proto s tím, že pokud se bude konat závod i další rok, rád bych se ho zúčastnil. Dokážu si už představit, co by mě mohlo čekat, snad se stihnu na to vše i více připravit.

http://www.1000miles.cz/aktualne-z-trasy/23-7-zavod-ukoncen

[zobrazeno 517 x]

Osamocený cyklista z 1000 mil v Hrádku

Dnes projížděl Hrádkem další cyklista, Peter Jankovič z Bratislavy. Počkal jsem si na něj opět v Hrádku nad Nisou na náměstí. Měl jsem možnost ho trochu vyzpovídat, protože jsme poseděli spolu chvíli v hospodě. Měl na kole možnost procestovat už velkou část světa, dojel na kole třeba až do daleké Číny. Plno informací o jeho vestách je možné nalézt na: cyklo-sos.sk

Pár dalšíc fotek co jsem tam udělal je možné vidět na Facebooku ZDE

[zobrazeno 183 x]

Počkal jsem si na pár cyklistů z 1000 mil v Hrádku nad Nisou

Nám to štěstí, že bydlím kousek od trasy závodu, který jsem tak neslavně brzy vzdal. Měl jsem proto možnost sledovat průběh cesty těch, co jeli na kole mnohem dál než já. Na několik z nich jsem si počkal v Hrádku. Měli už za sebou dvanáct dní šlapání na kole, do cíle ještě tak tři dny. Byla na nich vidět, že jsou dosti znaveni, přesto makali dál. Přiznám se, moc jsem jim záviděl.

Pár dalšíc fotek co jsem tam udělal je možné vidět na Facebooku ZDE

[zobrazeno 176 x]

Vzdal jsem to, totálně vyřízený a zničený

Tak jsem už z 1000 mil doma, moc daleko jsem se nedostal. Čekal jsem, že to bude jednodušší. Já opravdu chtěl, ale nešlo to, … Byl jsem na trase čtyři dny, většinu té doby pršelo. Tohle jsem opravdu nečekal, připravoval jsem se spíše na to, že jako jindy v červenci budou hnusný vedra a já se budu snažit skovat se někam do stínu. Skutečnost byla naprosto jiná.

Jednou to sem přesně napíšu a popíšu, byl to pro mě ohromný zážitek. Skončilo to ale tak, že jsem stál na křižovatce v polích, už několik hodin pršelo, byl jsem totálně mokrý, už jsem neměl u sebe nic suchýho, dokonce i mapa byla mokrá, já se na ni chtěl podívat kam že to mám jít dál, pořád pršelo, bylo to mokrý, … no a pak jel kolem autobus, jel na nádraží, jel do sucha, jel do civilizace, … já blbec do něj nasednul a jel, …

Je to těžký rozhodování, … vzdát, nebo pokračovat dále? Ano, možná jsem srab, já to tam ale vzdal. Možná bych se dostal ještě o kousek dál, ale dnes už vím, bylo by to jen zbytečné prodlužování té agónie, sednul jsem do vlaku a jel směr domů.

Cestou ve Spišské nové vsi, už ani nevím, co mě to napadlo, podíval jsem se ven z vlaku. A vidím tam na nástupišti Honzu Kotyka, druhého běžce. Dostal se mnohem dál než já, taky to ale vzdal. Nějak ho zradilo koleno. Takže vidím, že ani pro takového borce to nebylo snadné. Dostal se dvakrát tak dál než já, taky byl ale nucen kapitulovat. Někdy si říkám, kdo tam nebyl, těžko to může pochopit, těžko soudit bez znalostí věcí dalších. Pro mě to bylo jen potvrzení, že tahle šílenost dlouhá 1000 mil není snadná. Ano, vzdal jsem to, ale na rozdíl od mnoha jiných jsem to zkusil, jestli je možné to opravdu dokončit. Přiznávám, bylo to nad mé síly. Cítím ale, že za rok se na trasu znovu vrátím, …

Asi tak za 12 hodin od té doby co jsem tak potupně vzdal, dojel jsem na Moravu, kde mě na nádraží vyzvednul můj bratr, aby mě vzal k němu domů, abych se u něj trochu zregeneroval. Ten kousek od z nástupiště, dojít před nádraží, trvalo mi to dost dlouho. Já nemohl chodit!!! Sotva jsem se belhal, jak jsem měl zničený nohy. Byly opuchnuté, plné puchýřů. U něj doma, pak jsem na podlaze zanechával krvavé šrámy, …

Doufám, že se jednou dostanu k tomu, abych pořádně vše sepsal, jaké to bylo, co vše jsem tam prožíval.

[zobrazeno 213 x]
1600km.cz (cesta dlouhá tisíc mil) © 2016